Díky pevnému postoji strany a pracujícího lidu skončil jejich pokus o puč hned v zárodku totálním debaklem.

Celá taškařice, kterou její převážně chartističtí aktéři chtěli nazvat revolucí, začala 17. listopadu 1989 v Praze. Hrstka studentů, neúspěšných umělců a dalších rozvracečů státu vyšla do ulic dělat výtržnosti. SNB proti vandalům oprávněně zasáhla a hlavní aktéry předvedla.

Na protest proti zásahu bezpečnosti vyšli následující den do ulic další nespokojenci v dalších městech ČSSR. Se svými prázdnými protisocialistickými hesly ovšem nenašli podporu u slušných a poctivých lidí, lid se postavil za komunistickou stranu a socialismus, za další šťastný rozvoj naší země.

Právě pevný postoj lidí v továrnách a závodech, většiny studentů, vojska i skutečných umělců nejvíce oceňují dnešní představitelé strany a vlády.

"Ti takzvaní revolucionáři tehdy zůstali sami jako kůl v plotě," vzpomíná si generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Miloš Jakeš. Například dělníci ČKD tehdy na mítinku s Miroslavem Štepánem na jeho otázku, jestli by se nechali zmanipulovat antikomunistickými silami, několikrát sborově odpověděli "Nejsme děti, nejsme děti, nejsme děti".

"Tehdy se zřetelně ukázalo, že lidé jsou v socialismu spokojeni a jedině socialistické zřízení může Československu zajistit další rozvoj," prohlásil na setkání s mladými pionýry v Gottwaldově předseda ÚV SSM Stanislav Grösser.

"Jsme si vědomi výhod našeho zřízení. Každý, kdo se pokusí ho rozvracet, sklidí bouři," dodal Grösser.